dlužim to světu, blogu, jim, jí, všem a nikomu (sobě)
bludnej kruh, do kterýho nezapadám ani já, ani fejsbúk, ani nový fotky, ani výlet do boule, ani hezkej chlap z televize, ani Marek Ztracený, ani sprostý urážení a dost všední nezájem přesně tak, jak to znám. ani to nemusí bejt kruh, třeba je to kosočtverec.
proč blogovat o tom, co se mi mezi těma kvantama sraček povedlo, než o tom, co jsem posrala? spíš to bych si tady měla za rok pročítat. jaxem podělávala tamty, pak ty ostatní a nakonec sebe. jak jsem sama sebe chtěla přesvědčit, že patřim do jejich světa, ale ve skutečnosti mi pak z toho bylo ještě víc blbě než na začátku. ne, rozhodně ne každej má svůj vlastní svět. spíš víc lidí má jeden svět společnej. a jak si v něm jen tak žijou, nepřijde jim to divný. a už vůbec ne sobecký, ujetý, pokrytecký nebo nezvyklý. pak ten zbytek, co je sám, a má v tom svym světě jenom sebe, je sám na dobro. zdálo by se docela příhodný, aby se ten zbytek taky spolčil a žil v jednom světě. všichni magoři a lúzři pěkně pohromadě. jenomže ne. společnej svět maj jenom vyvolený. ať už si pod tim pojmem zkusíte představit cokoli, řekla bych, že to asi určitě nebude to, co jsem ti myslela já. o tom to všechno přeci je, ne? ten nejvíc neoblíbenej, lúzří a totálně ztracenej zevl se snaží sám sebe přesvědčit o tom, že by s nim nekámošil ani Arnie s perfektním sestřihem a seznamem tisíce a jedné vtipné prupovídky. proto je tak eloun. nemá právo sdílet svůj šílenej svět svého šíleného života s někým podobně šíleným jako je on, protože kdo by o něj stál.. kdo..? no nikdo..
kde vlastně končí snesitelnost a začíná trapnost? ty situace jistě znáte a nikdo vás teď nenutí se k nim přiznávat.. ale! byť se vám může zdát, že tahle dvojice k sobě moc nepasuje, když si to umíte zařídit, souvisí spolu až příliš úzce. natolik, že zapomenete, kde snesitelnost končí a trapnost začíná. natolik, že už na tom nemůžete nic změnit. tak jako nedokážete změnit sebe.
nastává čas nazvat věci pravými jmény. ikdyž je to klišé, je to potřeba. a na to přece dneska hrajem ne? pořád si jenom hrajem. s osudama jinejch, na který se máme ohlížet a neděláme to. s jejich povahama. s tim, kolik toho dokážou vydržet. hrajem spolu a o to víc každej sám za sebe.
bludnej kruh, do kterýho nezapadám ani já, ani fejsbúk, ani nový fotky, ani výlet do boule, ani hezkej chlap z televize, ani Marek Ztracený, ani sprostý urážení a dost všední nezájem přesně tak, jak to znám. ani to nemusí bejt kruh, třeba je to kosočtverec.
proč blogovat o tom, co se mi mezi těma kvantama sraček povedlo, než o tom, co jsem posrala? spíš to bych si tady měla za rok pročítat. jaxem podělávala tamty, pak ty ostatní a nakonec sebe. jak jsem sama sebe chtěla přesvědčit, že patřim do jejich světa, ale ve skutečnosti mi pak z toho bylo ještě víc blbě než na začátku. ne, rozhodně ne každej má svůj vlastní svět. spíš víc lidí má jeden svět společnej. a jak si v něm jen tak žijou, nepřijde jim to divný. a už vůbec ne sobecký, ujetý, pokrytecký nebo nezvyklý. pak ten zbytek, co je sám, a má v tom svym světě jenom sebe, je sám na dobro. zdálo by se docela příhodný, aby se ten zbytek taky spolčil a žil v jednom světě. všichni magoři a lúzři pěkně pohromadě. jenomže ne. společnej svět maj jenom vyvolený. ať už si pod tim pojmem zkusíte představit cokoli, řekla bych, že to asi určitě nebude to, co jsem ti myslela já. o tom to všechno přeci je, ne? ten nejvíc neoblíbenej, lúzří a totálně ztracenej zevl se snaží sám sebe přesvědčit o tom, že by s nim nekámošil ani Arnie s perfektním sestřihem a seznamem tisíce a jedné vtipné prupovídky. proto je tak eloun. nemá právo sdílet svůj šílenej svět svého šíleného života s někým podobně šíleným jako je on, protože kdo by o něj stál.. kdo..? no nikdo..
kde vlastně končí snesitelnost a začíná trapnost? ty situace jistě znáte a nikdo vás teď nenutí se k nim přiznávat.. ale! byť se vám může zdát, že tahle dvojice k sobě moc nepasuje, když si to umíte zařídit, souvisí spolu až příliš úzce. natolik, že zapomenete, kde snesitelnost končí a trapnost začíná. natolik, že už na tom nemůžete nic změnit. tak jako nedokážete změnit sebe.
nastává čas nazvat věci pravými jmény. ikdyž je to klišé, je to potřeba. a na to přece dneska hrajem ne? pořád si jenom hrajem. s osudama jinejch, na který se máme ohlížet a neděláme to. s jejich povahama. s tim, kolik toho dokážou vydržet. hrajem spolu a o to víc každej sám za sebe.
- Ty.. znam Tě dlouho a přesto vůbec.. a stejně nevim, co to mezi náma má znamenat. seš často hnusný/á na svoje okolí, ale nikdo Ti to nikdy nevyčte. nikdo by Ti to neřekl nikdy do očí. to jsou ty pevný mezilidský vztahy. a když už, urazíš se na dobu menší než krátkou a druhej den si ani nevzpomeneš. takovej mam z toho pocit, kterej to u mě vyvolává a jestli je to pravda nevim. prostě to tak na mě působí. podle mýho máš neuvěřitelný sebevědomí, se kterym se oháníš někdy fakt úplně zbytečně. na druhou stranu Ti občas závidim věci/lidi/zážitky, ale to i každýmu druhýmu.. ale za tohle se omlouvat nebudu. budu se omlouvat za to, že jsem byla hnusná. vybuchla sem, protože jsem Tebe i všech měla v tu chvíli plný zuby. jen bys měl/a vědět, že Ty se taky neomlouváš za to, když jsi na někoho fakt zlý/á a taky Ti je jedno, co si o Tobě ten člověk v tu chvíli myslí. dokonce si myslim, že ten dotyčnej pak možná i přileze.. tady to není o tom, kdo je víc špatnej, sobeckej, arogantní nebo namyšlenej. není to ta úměra, ze který si mě obviňoval/a (čím víc špíny, tim líp). vůbec nechci, aby sis myslel/a, že Tě nemam ráda.. spíš Tě miluju, protože jseš hustej člověk a myslim si, že je dobrý Tě znát.. ale zároveň si pustíš k sobě jenom někoho. a já si prostě jako myslim, že Ti nestojim za tolik úsilí (ať se týká čehokoli). vlastně ani nevim, jestli si to přečteš.. mrzí mě to všechno, možná je čas jít dál a nemyslet na to, že ztrácíme člověka, na kterýho si třeba za rok už ani nevzpomeneme..
- Ty.. u Tebe to bude krátký.. nenávidim Tě. kdybych mohla, pozvracela bych Ti nohy. a doufam, že bys při tom neměl boty. nic víc, snad to stačí. kdyby ne, svět se z toho/Tebe taky neposere. úroveň člověka stojí a padá s jeho důstojností. otázkou je, jestli nějakou důstojnost vůbec máš. když se člověk podívá na to, co děláš, jak to děláš, s kym to děláš, proč to děláš a kde to děláš, nemůžeš se mu pak divit, že se mu z Tvýho způsobu livingování zvedá žaludek.. nazdar, taky mě těšilo!
pátek, 17. dubna jsem se dostala ze stavu pírsovního do stavu neopírseném. po měsíci marného snahy vyndat si ten svůj poklad z pusy se mi to povedlo a jak sem ho tak držela v ruce, všechno mi to došlo.. i to, co nemělo. zákon schválnosti, kterej platí u všech a všeho. vždycky, když to nejmíň chceme..
tím dnem neskončila jen jedna éra. pírs to začal a večer to skončil.. říct, že končim s chlastem je blbost. je to ta nejdokonalejší věc na světě, co kdy byla vymyšlená. snad stačí říct, že chlastám dál, ale už ne na těch místech, kde mě to nutí chovat se DFSKY a DTSKY. a já už to tak nechci.. toho už nepotkam a nebudu na něj dělat oči. budu mu muset normálně napsat a po několikátý si to hodit a paxe znovu a znovu divit svojí stupiditě.. ale víte, člověk už se moc nebojí, když už to zná :) a taky proto, že priority už mam jinde. a snad ti, kterejm ještě za něco stojim, se budou ozývat dál a ne jen v situacích, který znam líp než cestu do školy...
fňík! to je vše, vážení i nevážení přátelé zelené(ho údolí) a já jdu začít používat zakletý balení. třeba tu zbylou půlku z rok a půl starýho stejně prubnu a pak uvidíme, kdo se bude smát, ikdyž to třeba vůbec k smíchu nebude..
mám takovej nápad, takovej plán.. budem se na sebe koukat online, svou webovou kameru zahltíš něhou, já si tě budu moct prohlížet nahou..
