Nevim, jak popisek souvisí s tim, o čem chci psát, ale kdo by hledal důvody tam, kde vůbec nejsou, žejo.
Tak teda. Prostě nechci mít děti. Jednoduše nechci. Aby mě někdo ojel, a já pak zjistila, že jsem v tom s chlapem, kterej mě dřív nebo později odkopne, nazve mě náhodnou čubkou, co pro něj nikdy neznamenala víc než šlupka od brambor, a kterej bude prohlašovat, že s tim nemá nic společnýho. Můžete namítnout, že se na to můžu vykašlat a vychovávat to dítě sama. To je sice pravda, ale já žádný nechci.
A není to tak, že jsem mladá. Taková nerozvážnost, co přejde a v příštích letech to bude jinak. Nevím, jak to vysvětlit.
Je to jako s oblečením. Nikdy si přece nekoupíte modrý šaty, když nesnášíte modrou barvu! Možná je snadný si je koupit. Ale v představě, že si je na sebe nikdy nevemete, se trochu ztrácí smysl koupě. He?!
Poslední dobou mě obklopujou těhotný ženský, kočárkama zaclání v emhádé a jejich ratoleti vřískají na ulici, že je to slyšet až do Bavorova.
Proč to píšu, když to nikoho nezajímá? Ano, zlo otázky začínající slovem PROČ! Zlo, no.
Protože jsem minulou sobotu hlídala sousedce malýho. Jmenuje se Matěj a je mu nevim kolik. Jediný, co jsem postřehla je, že neumí stát, tzn. nejspíš batole. Nevyznam se v tom, protože se o to nezajímam. Tím to možná bude. Možná zcela určitě. A jak sem ho chovala a obouvala, hrála si s nim a obouvala (prostě nemá rád boty, to mě přišít nikdo nemůže - ode mě to nemá, já nechodim ráda bosa, lol). Vždycky, když se na mě podíval, mě prostě pohltil pocit, že nikdy. Ten jeho úsměv mi prostě ukázal, že tenhle výraz nikdy nechci vidět od vlastního. Od žádnýho. Už nikdy.
Víte, oni mi ty nevinný stvoření vlastně nic neudělaly. Je to jenom moje tak trochu podivínská nenávistná nechuť. Nikdo mi to ale zazlívat nemůže...
Protože touhle dobou, jsem taky v tom autobuse mohla zaclánět a štvát přesně někoho takovýho, jako jsem já.
